Historie

Budova Invalidovny v pražském Karlíně představuje skvost české barokní architektury.

Invalidovna v Praze byla projektována podle vzoru pařížské Invalidovny v letech 1731–1737 pro ubytování válečných invalidů. Realizována však byla pouhá devítina původního návrhu. Základní koncept Invalidovny byl vytvořen a schválen u císařského dvora ve Vídni, patří ale mezi nejvýznamnější stavby předního českého barokního architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera, provedené v jeho vrcholném tvůrčím období ve 30. letech 18. století.

Stylově vhodným způsobem kombinuje vojensko-erární charakter stavby inspirovaný římskou antickou architekturou s monumentálním severním průčelím. Toto reprezentativní průčelí palácového typu představuje zajímavý a specificky český ohlas oficiálního „imperiálního“ stylu doby vlády císaře Karla VI. Habsburského. Jako možný zdroj inspirace pro pražskou Invalidovnu mohl sloužit kromě pařížské Invalidovny i komplex El Escorial španělského krále Filipa II. v Madridu.

S ohledem na plánované rozměry se mělo jednat o jakési malé soběstačné městečko a v případě, že by pražská Invalidovna byla dostavěná, patřila by spolu s proslulou pařížskou předchůdkyní k největším invalidovnám v Evropě. Ovšem i přesto, že dostavěna nikdy nebyla, patří provedená část k největším barokním areálům nejen v Praze, ale i v celých Čechách. Představuje funkčně i provozně promyšlený a plnohodnotný stavební celek. K novátorským řešením patří vlastní mezonetové obytné jednotky pro invalidy, velkorysost společných prostor, především komunikací včetně schodišť.

Invalidovna představuje vedle kvalitní stavební konstrukce a architektury rovněž nejstarší ukázku sociální nadace tohoto typu pro vojenské invalidy v českých zemích. Svému účelu sloužila až do doby první republiky. V tomto kontextu je spojena i s působením předního českého fotografa a vojenského vysloužilce Josefa Sudka ve dvacátých letech 20. století. V květnu 1916 byl Sudek během bojů na italské frontě zasažen granátem a přišel o pravou paži, kterou mu amputovali lékaři ve Štýrském Hradci. V letech 1922–1927 žil na pražské Invalidovně, kde se na státní útraty rekvalifikoval na profesionálního fotografa. Zde vznikl cyklus Z Invalidovny, který připomíná žánrové malířství 19. století a představuje mj. zajímavou sondu do sociálního života zdejších rezidentů, pojednanou v nejvyšším uměleckém zpracování.